na Blog.cz

Podobné titulky vídám skoro na každém blogu, jestli chce někdo znát odpověď na tuhle otázku, tak ať si přečte pár článků a domyslí si to sám, zas tak těžké to nebude...

Nyní křesťany a podobné psychopaty nenávidím.

ALE PROČ?!?!......

Jako malá, bála jsem se "zla", odmala mi do hlavy vtloukali Boha (naše rodina nebyla až tak nábožná, že by fanaticky docházela každé ráno nebo kdy, do kostela a modlila se a vyzpovídala se ze svých hříchů, ale věřila...).

Já jsem tedy také věřila v zázrak a nějaké to "dobro"...

Už jen to, že jsem věřila!

A oplatil mi to snad nějaký ten Bůh?

Když jsem se k němu modlila, aby mi pomohl v mých těžkých chvílích, pomohl?

Ani náhodou...

A nějaké přitroublé nereálné "kecy" křes´tanů, že Bůh má tolik práce, že nemá čas zabývat se s takovými nesmysly, které mě trýzní? Zabývat se takovými nesmysly? Nesmysly? Já sama jsem ten "nesmysl"? To mi chtěli říct?

Bible mi přijde jako ten nesmysl! Bůh mi přijde jako ten nesmysl!

A ta druhá strana?

To je něco úplně jiného....

Zajímavějšího...

Poznáváte vlastní strach, a to mi tenkrát dalo sílu...

Tak proč věřit v nějaké "dobro", které se na vás vybodne, protože se vymlouvá na to, že nemá čas?!?!?!

Kdežto zlo...

To k vám promlouvá z vaší vlastní duše a ne pomocí nějakých vymletých mozků křesťanů!

A co teprve, když nahlédnete do bible zla... Ano, mluvím tu o Knize Satanově...

Já toho nelituji,...

A nikdy snad ani litovat nebudu...

Dává mi to sílu! Sílu bojovat! A ne poslouchat nesmysly o dobrých činech a abych milovala své nepřátele a činila jim dobro...

Takový neuvěřitelný žvásty!!!

Ti křesťani mi přijdou tak trapní!!!

Ale úplně nehorázně!!!

TAK PROTO...

Už jako malé dítě vás okolí donutí přemýšlet, přemýšlet nad zbytečnými/důležitými věcmi.

Osud, osud, osud,...

Co to je?

Věřit v osud nevěřit v osud nebo (ne)věřit?

Ráno okamžitě "vylítnout" z postele běžet k snáři a hledat si, co se vám zdálo, nebo jakmile uvidíte snář u někoho v ruce, chytnete ho a zahodíte ho??? Nebo si u všeho takovéhleho bezmyšlenkovitě říct: "...Krávíná...". Tak co teda?

Většina lidí se rozhodne okamžitě, lepší nevědět. A ti druzí? Ti zvědaví? Jednou se podívají do snáře, vyjde jim něco ošklivého, uleknou se, a už nikdy víc se do snáře nepodívají a to i přesto, že se to naplnilo?

Nebo jako ještě ti další, co se zvědavostí rostou odmalička a bez zvědavosti by neexistovali??? Naschvál je ještě zajímají podrobnosti, naschvál spí s lampičkou rozsvícenou snářem a tužkou s papírem v ruce?

Snář říká, co nastane... A co když to opravdu nastane? Nebo to nenastane?

Tak čemu věřit?!?!

Celá ta moje "rodinka" žila v jedné vesnici K.L. nedaleko většího města J. Do K.L. jsem chodila do školky, poznala jsem okolní lesy a s nimi i zvířata kytky,... Pak taky ale jaké to je, když se vám zamotají nohy do ostružiníků, jež se vám bezcitně zaryjí do nohou a bezcitně proniknou vaší kůží. Dále, když běžíte, zakopnete o kořen stromu a zabrzdíte obličejem až o nejbližší pařez. Dále, když se ztratíte v lese. Dále, když spadnete do studené strouhy, i když je už léto, a ta strouha je stejně ledová. Dále, když je bouřka, metají blesky, a vy se bojíte o psa, který je někde schoulený venku, stejně tak jako o vaší nejoblíbenější kočku, králíka, husu,....

Tak přesně tak mi odmalička s oblibou nadávali/přezdívali mé dvě sestry. Neboť mám něco se srdcem, neboť jsem musela na operaci, neboť jsem měla lítostivou babičku, neboť jsem byla nejmladší, neboť mě odjakživa rozmazlovali a neboť jsem to byla já.... Prostě a jednoduše... Rozmazlili mě, jak jen to šlo,... Tedy... abych řekla pravdu, zas až tak moc, jsem rozmazlená nebyla, ale že jsem byla malé dítě, všechno jsem si s oblibou prý vyřvala.... A už v mých nevinných 4 letech jsem si dokázala nevědomky vytvořit vroubek, pro budoucích 9 let u sester... Žárlili na mě, lezla jsem jim na nervy, jak jenom jsem mohla, vždycky mě před nimi bránili,.... A tak to prostě chodí.... Copak s tím TEĎ můžu něco dělat? Teď, když jsem byla dřív malá a hloupá?!

Je mi už teď jasné, že si tohle nikdy nikdo nebude číst... Proč? To je snad jasné... Koho by bavilo číst si o životě "beznadějnýho" případu jako jsem já,.... Maximálně, že si to přečte někdo, kdo je naštvaný, rozzlobený, smutný, sám,... a chce si přečíst o někom, kdo je na tom i hůř...

Teď si asi každý pomyslíte, řešit takovéhle "kraviny" v dnešním světě a litovat sám sebe... Já se tímto nesnažím sebelitovat, prostě jsem si jenom řekla, že by stálo za to, sepsat vše, co se mi přihodilo a nepřihodilo....

Jako rodina mi byla předurčena obrovská rodina, rodina s obrovským kmenem a s ještě větším počtem příbuzných, neboli lidí, kterým koluje v žilách stejná krev.

Už když jsem se narodila jsem měla dvě sestry, ta první se jmenovala S., byla starší pouze o dva roky, a ta druhá se jmenovala V., a byla starší hned o 4 roky...

A to jsem ještě nevěděla, že za 14 let, mě čeká na Vánoce překvapení... " Malej bráška" přece!

Co se rodičů týče, jsou celkem super. Když se podívám na rodiče některých svých přátel, rozhodně jsem za ně ráda, i když na ně někdy nadávám, neuvážlivě se s nimi hádám,... jsem za ně ráda.

Kdybych jsem sem měla napsat, tedy se spíše pokusit o vypsání celého rodokmenu, předem to vzdávám...

Narodila jsem se a to jsem ještě nevěděla, CO VŠECHNO mě čeká...

Kdybych to věděla, tak bych si to asi určitě rozmyslela, jenomže... Má snad člověk v tomto ohledu na výběr? Já si myslím, že rozhodně ne!

Když by člověk věděl, do jaké se narodí rodiny, jaký povede život, co všechno ho čeká.... Myslíte si, že by byl pro?

Taky si říkáte... úplně normální a obyčejný den, krom toho, že to byl pátek a to třináctého, kterého se kdekdo bojí...

Ovšem musíte uznat... Pro každého to ten "blbej" den být nemůže...

A proč se vlastně lidé bojí pátku 13.?

Odkdy je to nějaká neznámá pověra?

Strach z něčeho neznámého?

Nebo je to jenom tím, že číslo 13 je nešťastné?

Ale zase.... JAK PRO KOHO....

Já sama jsem se narodila v pátek třináctého, věřím, že tehdy mohla být moje máma dost vystrašená, když jsem byla ještě ke všemu "předčasně"narozená...